pondělí 30. listopadu 2009

Nejopravdovější Austrálie





























Ahoj z pouště, připojení zase dnes funguje, a tak vkládáme další tři nové dny.







Jinak odpověď pro Věnku: kostely opravdu zcela pod zemí, máme i foto, doma ukážeme :-) Australené jsoun různí, jako ostatně všichni národy, asi největší rozdíl jsou mezi městskými a vnitrozemskými. Aborigince pro dnešek vynechám. Více povíme doma, co bychom Vám také vyprávěli, kdyby jste si to všechno už přečetli, že?!







Pro Jirku Váchu, opravdu nám mávají, všech 5 prstů je viditelných, na Ráďu se i usmívají. Ta omylem mává i policii, ale ta nereaguje, stejně tak jako Aboriginci :-( A ten Road train na obrázku jsem dokonce předjela a ještě na řidiče zablikala :-) Jo a tím velbludím směrem na západ nejedeme, jedem ještě chvíli na sever a pak na východ směr Cairns.







Tolik chlubení a hezký prosincový den do Evropy







3 komentáře:

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Neděle 29.11.
    Dnes nás čeká hodně dlouhý den, který bude i v komentáři rozdělen.
    Vstáváme brzy (abychom nebyli na Uluru za vedra) cca v 5:30 hodin, rychle vše naházíme do Mondea a frčíme na Lesseter Highway, směr mytický kámen ULURU (znám i pod jménem Ayers Rock), je to 274km, což je tady vlastně kousek. To už je opravdu ta, jak říká Nany, nejopravdovější Austrálie. Asi po hodině jízdy se nám na obzoru objeví krásná silueta hory, Mt. Connor, mnoho cestovatelů si jí plete s Uluru. Uděláme pár fotek a pádíme dále. Po dvou hodinách jízdy se vyloupnou vrcholky Uluru. Ráďa, která tou dobou říd , má při prvním pohledu „mrazení po těle“ a prosí Michala ať připravuje foťák na první fotečky. Leč všechno bude jinak…. Nevíme proč a jak se to stalo, ale náš oblíbený cestovatelský foťák Olympus se odmítl vysunout a fotit. Pořád jen chrčel a ne a ne nic fotit. Ach jo, co teď? Letíme 17 tisíc km a pak 5 tisíc jedeme autem, abychom viděli a zvěčnili Uluru a teď nemáme jak tento okamžik zaznamenat. Rychlá porada a Michal navrhuje zajet do YULARA aneb Ayers Rock Resortu (uměle postavená vesnice v poušti jen s hotely, supermarkety, bankomaty, ubytovnami pro turisty) a najít tam nějakou prodejnu s fotáky. Slečna nám foťák neopraví, asi 10 minut do něj fouká vzduch, prý to je zrníčky písku (no to určitě?!), pak měří zcela nabitou baterii a zkoumá dál a dál, ale s nulovým výsledkem. Rozhodneme se tedy pro koupi fotoaparátu (asi pro koupi neexistuje nevhodnější místo, než-li je Ayers Rock resort uprostřed Great Victoria Dessert), ale co se dá dělat?! Jedině dál už nefotit. Kupujeme tedy Pentax s 10megapixely a vyrážíme cca 15 km na Uluru, projedeme ještě vstupní branou do Náradního parku, kde nás oberou ještě o 50 dolarů za vstupné (výše vstupného nás dosti překvapila) a už si to jedeme po silnici okolo Uluru, máme husí kůži a mlčky pozorujeme tento úkaz přírody. Navštívíme místní kulturní Info centrum a pak již obcházíme a dotýkáme se Uluru. Michal, Maty a Nany se chtějí vydrápat na vrchol, s čím Radka nesouhlasí, protože se jedná o posvátné místo a Aboriginci si to nepřejí, ale cizinci na to kašlou. Volíme nakonec zlatou střední cestu a vystoupáme (bez radky a Damiho, ti jdou dále kolem hory k posvátným ženským místům v hoře)asi jen do čtvrtiny hory. Pak uděláme asi 5 km procházku po úpatí, kde jsou patrná vymletá místa tvořící drobné převisy, jsou v nich i aboriginské malby staré 20-30 tisíc let. Pak už se chceme vydat od Uluru k druhé hoře s názvem Kata Tjuta (The Olgas -mnoho hlav). Radka chce ještě vyfotit zblízka nějakou tůňku, když v ten okamžik dojde ke druhé dnešní „katastrofě“. Přestane pracovat zoom v novém foťáku a jde jen fotit na vzdálenost 10 m, takže mravenci. Radka to už považuje za nějaké aboridginské znamení, neboť v jejich duchu mají smysl pouze příběhy a uchování vzpomínek v našich myslích a srdcích, a to žádný fotoaparát stejně nedokáže. Michal však volí pragmatičtější a evropštější řešení a tak jedeme zpět do obchodu, kde se ale už vystřídala obsluha a o výměně fotáku nechtějí ani slyšet. Opět dochází k foukání vzduchem na foták, opět prý ta zrníčka prachu. Foták nefunguje a více pro nás udělat nemohou. Tečka. Co teď?! Jsem rozhodnut, že buď mi ten foťák vymění anebo jim to tam rozsekám na třísky Slečna nakonec pochopila , že se nevzdám a asi po 40 minutách přinese nový foták.

    OdpovědětVymazat
  3. Neděle 29. 11. pokračování
    Ztratili jsme hodně času a měníme tedy plány a rozhodneme se v Ayers Rock Resortu přespat. Všichni nás varují, že je to (nej)předražené místo v Austrálii, motel tu stojí 450 dolarů na noc, ale my najdeme naštěstí kemp a budeme spát pod stanem téměř pod úpatím Uluru a to za desetinu výše zmiňované ceny. Po postavení stanu opět projíždíme přes vstupní bránu národního parku (ta vstupenka naštěstí platí 3 dny, takže už neplatíme) objedeme Uluru a míříme k Kata Tjuta neboli The Olgas. Opravdu vypadají jako hlavy, uděláme procházku a fotečky opět z jiného foťáku a po cca 2,5 hodinách míříme 30km zpět shlédnout západ slunce nad Uluru. Jsme tu hodinu před západem, lidi se rychle množí, Maty hodnotí přijíždějící německou výpravu velmi „vtipně“ a velmi nahlas, až jedna z výpavy na něj promluví česky, snad jej to vyléčilo z jeho pubertálních výlevů?! A pak je tu konečně západ slunce, hora postupně mění barvy od světle oranžové až po rudou a konečně po západu zhnědne. Je to zvláštní situace, stovky lidí z celého světa se sjedou doprostřed pouště, aby zhlédli divadlo v režii matky přírody, kdy slunce postupně obarví horu do nepřeberného množství odstínů barev. Bylo to super, stálo za to tu zůstat přes noc a západ slunce vidět. Nezapomenutelný zážitek.
    Damíšek jako obvykle tak mocný zážitek prospal, proto chybí na fotce a v noci se ještě ze všech těch prožitků několikrát v noci pozvracel…. Takže jsem měla možnost několikrát během noci, když jsem pádila s Damim v náručí kempem do umýváren, spatřit krásnou hvězdnou obluhu s Jižním křížem a mléčnou dráhou. Opravdu krása…do očí se derou slzy….
    PS: Poznáte rozdíl v kvalitě fotografií z nového foťáku? Nám připadají horší. Snad se náš Olympus podaří v Praze opravit?!
    Poznámka:
    • Musíme zkonstatovat, že v předražené Yulara mají ještě jednu „zvláštnost“, jak vyrejžovat z cizinců peníze a to , při platbě kartou si berou 1% z ceny. To nikde v celé Austrálii nezažijete!!

    OdpovědětVymazat